A co letí u vás ve firmě?

Pracuješ v nějaký větší společnosti? Tak to určitě budeš znát taky. Jistě že budeš. O co, že se v tom najdeš. Chceš se vsadit?

 

Představ si to. Sedíš v kanclu a kousek od tebe otevřený dveře, nebo hůř (nejhůř?): v „úžasnym“ oupnspejsu. Těžko se soustředíš, 11. hodina, 3. kafe, 23. nesmyslný mejl vyžadující tvou součinnost. Hotovo, fajn. Všechno dan. A teď to po několika hodinách konečně rozjedeš, jdeš do plnejch. Začínáš fakt – konečně, skutečně, doopravdy – makat!

Lidi kolem procházejí, chodí, jeden za druhým. Jak kachňátka za kolíbající se mamkou. Něco si povídají, ale ne – ne – ne. Je ti to jedno, protože v mušlích přes uši ti šumí nádhernej skřehot roku, elektroniky, aktivistickýho repu. Angažovanýho nu metalu. Nu tak. Jedno co, prostě hutná kulisa. Kakafonie zvuků, pohlazení na duši. Obrana před kvílícím světem.

A v tom to přijde. 

TO…

ZASRANÝ…

CR-R-r-rrrrr-rr-rrrrrr!!! R! R.

Někdo poblíž si nechal zaplý vyzvánění. Prostě nechal. Ta bezohlednost! Jo. Je to tak. Už to tak je. Fakt to neni trestný?! Srdce ti párkrát vynechává. Panická ataka v řádu milisekund – zděšení, že někoho zabiješ. Že tentokrát to už nedáš!

Dejchej vole, říkáš si. Ty – … vole! Přidáváš zvuk ve sluchadlách. A ne. Je to k hovnu. Je – to – k hovnu. Drnčí to dál. Nenaděláš nic. Nic. Že ne?! `@#$~^&*{ …`@#$~^&*{!!!

Vstáváš. Sluchátka zůstávaj připojený kabelem k noutbuku na tvym stole. Zůstávaj na místě, ty pokračuješ, ony padaj k zemi. Je ti to jedno, dvoje-troje. Vidíš rudě. Probouzí se v tobě něco starého. Známého. Pradávného. 

Dojdeš si pro něj. Pro toho hajzla. Pro ten pojebanej foun. Někdo ho nechal – do – prdele – ale – opuštěněj a uřvanej na zkurvenym pořadači… otáčíš se a házíš ho o betonovou zeď… Ten pocit! A až uvidíš toho `@#$~^&*{? Tak se mu vysměješ!!! 

Nic z toho se – samozřejmě – neděje. Vstaneš, opravdu jo, to jo. To se děje. Ale zůstaneš stát. Nerozsekáš telefon, cizí drahej telefon. Nebo jo? Ne. Tentokrát ještě ne. Ne? Opravdu? Tak ne. Ale příště… Příště! TY! VOLE!

Jen teda tvý sluchátka to málem při pádu schytaj. Chudinky. Dobrý, přežily.

Dusot. Kolem se mihne ženská. Majitelka telefonu. Zase ta samá kráva, tvoje „oblíbená“ kolegyňka, jasně. Nadechuješ se. Neřekneš nic. Neřekneš – jí – nic. Zvedne to a mluví nahlas. To je ale ještě něžně a chápavě řečeno. Vysíláš náznak. Nic. Důraznější gesto. Nic. Ještě trochu výraznější. A – nic.

„Bylo by dobrý, kdyby si lidi takovej kravál vypínali,“ proneseš neadresně. Hešteg pasivně-agresivně. Kolega, co sedí naproti tobě, ti na to kýve. On ale není ten problém. To ta čúza a její mobil, co si málem vyrazil na leteckej den a skoro zalaškoval s gravitací i zemí zároveň. 

Chybělo málo. A teď ta ženská, hurá, už s tím founem odchází. Vzdaluje se. I se svým pipinkovskym ječáčkem. Slyšíš už jenom to její vzdalující se: „… cožéé? Neslyšim. Mluv nahlas. Nahlas mluv, ti řikám. Cóóó?“ A je pryč. Klid. Boží klid. Úleva.

Ševelení, hučení ventilace, cvakání klávesnic, polohlasné brblání a debatování. To všechno se vrací. Božská hudba. Můžeš se vrátit. Sbíráš sluchátka, usazuješ se, mneš si ruce. Zase začneš, zase se do toho ponoříš.

… a v tom: „Heléď! Pocem! No pocém… no prosim Tě, póď už…“

V tomhle ty tu pracuješ. Realita všedních kancl-dní. Juch!