Přijdeš do práce, brzo. Je pondělí, a zatímco se počítačka pouští, jdeš si pro kafe. Pár mejlů – to půjde rychle. Jenže v tom na tebe vyskočí… skoro bych řekl zlý, zlý, ty vole kámo, nepěkná věc.
Jasně, ne všichni můžem mít na stolech meky a za pracovní founy ajfouny. Né každej by vůbec využil dělo sestavený na míru. Občas ti stačí klávesnice, word, mejl a nějaká ta speci-appka. Někdy nepotřebuješ ani to.
Jedno co využíváš, ale když si systém vzpomene, tak se prostě bude restartovat. Hodí ti to svý vokno a třeba se poser.
…
Nádech-výdech. Naježíš se, jenom vidíš povědomé okénko, že to přijde: RESTART. Teď ho ještě může odložit. To je systém ale dobrák, co?
Oukej, zatím toho moc není. Máš trochu volnějc. Je 9 hodin a máš hodinu na to, abys dodělal a poslal jednu mega důležitou věc. Je to píčovinka, ale stejně. Napsals, že to pošleš.
Jeden restart tě nezabije, tekže tentokrát to teda nevyklikneš, aby to ještě počkalo, ale rovnou velkodušně začneš restartovat. No co, platí tě i za to, že máš strpení s touhle technikou.
Chvíli to trvá, po naběhnutí to solí procenta, běží to pomalu, ale po 15 minutách jsi zpátky. Vyhrnuješ rukávy, pouštíš tabulky, mejla, appky, jen co potřebuješ. Jenže NE kámo, tak jednoduchý to nebude.
Počítačka ti vyhodí hlášku, že WIN si chce dát další kolečko. Chceš mu říct, ať nesere. Možná to dokonce řikáš nahlas do toho svýho oupnspejsu, ale máš sluchátka a možná sis tu vulgární průpovídku nechal pro sebe. Zvedneš zrak – tak ne, nenechal. Ale nikdo se neohrazuje. Všichni chápou. Uf.
Jasný, dej si druhou rundu, říkáš svýmu kompu a zatím blbneš na svý polohovatelný židli. Když to po nějakym čase najede, nervózně zkoukneš hodiny. Zbývá 30 minut a tys slíbil tamtu věc (řekněme report). Furt se to stíhá. Dáváš se do toho…
… a v tom se to samo – do prdele práce! – začne zase restartovat. Ani se to nezeptalo!!! Začneš nadávat, vstaneš, migneš prudce sluchátkama, až se lekneš.
„Kolikátej?“ přeptá se tě kolegyně, se kterou si všehovšudy prohodil pár slov. Tak sedíte tu s kolegy teprve čtvrtroku – neseznamuješ se hned v prvním čtvrletí, že jo.
„Třetí,“ vědoucně odvětíš – na co se asi tak může ptát, že? Usměje se a otočí na tebe dlaň. Hrkne v tobě. „To jich jako bude pět?!“ vzneseš dotaz. Kývne. Prej že teďka jí to dojelo. Ale ty poslední jí prošly rychle. Okey, jasně, dobře. Cajk.
Záhy projede čtvrtej restart. Je 9:40. Řikáš si, že tohle přestáváš dávat.
Projede pátej a je 9:45. Přihořívá. To se ještě dá stihnout. Furt se to dá. Něco sis přece připravil předem. Otevřeš word a datlíš report ostošest. To se stíhá. Tak tak. 10:01 nebo 02, to se svět nezboří. I když ten někdo už na to čeká. Tak určitě.
A hoří vole! Hotovson a je teprve… koukneš do rohu dole a tam 9:59. FAK-JEH! Pouštíš nejmenovanýho mejlovýho klienta, připravenej přidat ty dva soubory do přílohy, jen jen dát „napsat novej“ a už skoro posíláš. To dáš, ještě než bude celá!
Jenže nejmenovanej autluk prostě nenabíhá. Točí se točí ikonka… A ty už ani nemáš sil. Jen hoříš. Sáláš vzteky.
Jasně, takže tak. Potupně zvedáš foun a vytáčíš číslo šéfky. A co jako, že jo. Děti kvůli tomu kiksu neumřou, maximálně zbělá tý fuchtli pár vlasů. Takže co. Ale stejně!
Čitčet proběhne rychle, šéfka větří průser. A pak už to nemůžeš oddalovat, jdeš k tomu jádru pudla. Ještě teplýmu. Prostě ti nenabíhá mejl, přiznáš. Takže je ti to strašně moc líto, ale pošleš to pozdějc, hned jak budeš moct.
Na druhé straně se ozve upřímnej smích. Kámo, jí zrovna začal systém taky aktualizovat a projel jí teprve první restart. Takže času dost – že ses vůbec omlouval ty kluku šprťácká!
Klikáš na soubor, že ho teda ještě upravíš, než se mejl načte… jenže ta pojebaná appka přestala odpovídat… pro změnu! Koukáš úplně nechápavě na tu hlášku „Nechcete restartovat počítač?“ Doprdele nechci! Panebože – kurva drát – proč?!
Tak co, chceš se vsadit, jestli se to uložilo, než ti to spadlo?
Nezapomínej na poučku, že prostě musíš pracovat s tím, co je.
Já vim! Ale taky nenadělám nic. Svět není ideální atd.
#korporat #pracovnítechnika #svatátrpělivost